Příběh k zamyšlení

ŽELVA A ZAJÍC

Jednoho dne se želva a zajíc rozhodnou, že půjdou do lesa pro jídlo.

Želva jde velice pomalu a čiperného zajíce nebaví, že na ni musí pořád čekat. A tak se zajíc rozhodne, že poběží napřed a o jídle, které by našel, želvě neřekne a nechá si ho celé pro sebe.

Zajíc běží rychle a na konci cesty je za chviličku, ale žádné jídlo nenašel. Má hodně času, ale břicho prázdné. A tak čeká na želvu.

Želva dojde po dlouhé době a řekne zajíci, že po cestě našla dobré jídlo. Spravedlivá želva se rozhodne, že se s ním rozdělí. Zajíc se usměje, ale v duchu je naštvaný, že jídlo nenašel on sám a nemohl si ho nechat celé pro sebe.

Další den šli spolu opět pro jídlo, které tentokrát našel zajíc. Přemýšlel nad včerejším dnem a litoval falešného úsměvu a všeho, co chtěl želvě udělat. Všechno, želvě pověděl a upřímně se jí omluvil. Společně snědli jídlo a těšili se na další společné zážitky.

Želva může o cestě říci více než zajíc.

• Spěchejme pomalu. Spousta lidí spěchá a nedokáže prožít a vidět to, co se jim nabízí.

Je-li tvé srdce sopka, jak můžeš čekat, že ve tvých rukou pokvetou květiny?

• Mějme dobré srdce. Podělme se s druhým o to, co máme.

Jak hloupý je ten, kdo by chtěl zastřít nenávist ve svých očích úsměvem na svých rtech.

• Odpouštějme si navzájem.

-Příběh vzniklý inspirací citátů z knihy Písek a pěna